Report - z ghetta host

Hned z úvodu bych chtěla poznamenat, ať neočekáváte strukturovaný rozhovor tak, jak jste na ně zvyklí z různých magazínů, novin.. Ne. Pokusím se spíš o vylíčení toho, co posluchač (a kdyby náhodou pořád někdo nevěděl...tak tady) nemohl z vysílání zaznamenat.

Verča k nám do rádia dorazila něco málo před čtvrtou - tak akorát na to, abychom se jí stihly zeptat, jestli souhlasí s tím, že prozradíme její anonymitu, která vlastně už před tím anonymitou nebyla. Na jejím blogu se sice při rozkliknutí kolonky O mně a o blogu dočtete nějaké info, ale rozhodně není úplně..komplexní? Je fakt, že zkušený stalker si o Verči po pár minutách googlování zjistí téměř vše, co je potřebné, protože jednotlivé linky jsou tak nějak svázány. Zkrátka - do studia k nám zavítala 23letá bloggerka a studentka magisterského stupně psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity Veronika Pořízková, blogující na www.zghettablog.cz.

Upřímně Vám říkám, že lepšího prvního hosta jsme si nemohly s Hankou přát. Opravdu. Téměř ke každému tématu, o kterém jsme se zmiňovaly, měla co dodat (je fakt, že jsme ji předem poslaly stručnou verzi připraveného scénáře) - a to ne tak, že by si 5 minut před příchodem do studia daný blog otevřela a letmo jej prolétla. Bylo vidět, že se foodbloggingu věnuje dlouho, baví ji a má přehled i o konkurenci. Vysílání nám ti neskutečně ulehčila a udělala zábavným. Je fakt, že asi v půlce vysílání jsme s Hankou musely udělat bleskurychlou revizi scénáře (spočívající ve vyškrnutí asi 10blogů, které jsme chtěly zmínit), nicméně ty se Vám stejně objevily tady na blogu, v Hančině článku. Také nesmím zapomenout na to, že nám Verča donesla dýňové sušenky (já jim stejně pořád budu říkat buchtičky) a své zghettablog placky. A i když zpočátku tvrdila, že bude nervózní a je trémista, alespoň já jsem se po hodině vysílání ve studiu cítila, jako kdybych právě odcházela z kafe s kamarádkou.

 Z hodinového rozhovoru v podstatě vyplynulo, že její foodblogging není jen koníček a výplň volného času. Jde možná spíš o jakousi formu odpovědi na otázku a čím ty bys chtěl v životě být? I přesto, že studuje psychologii, nemá v  plánu v tomto odvětví zůstat. Jejím snem je otevřít si malou kavárnu (ale upřímně - snem kterého foodbloggera to není), ve které by pozvedávala jídelní/kávovou/kavárenskou kulturu Čechů. A já jí v tomhle rozhodnutí dost fandím. Myslím, že kavárnu by měl člověk otevírat s podobnou vizí, člověk podobně nadšený, jako je ona. Navíc, její startovní klientela by se mohla odrazit od fanoušků jejího blogu.

Její vášeň se promítla také do jejího studia - své bakalářské studium zakončila stylově prací na téma Foodblogging (během bakalářského studia studovala dvouobor žurnalalistika-mediální studia a psychologie, proto takový výběr tématu), která obsahovala pětici rozhovorů s vybranými českými blogery. Tři z nich později vyšly v časopisu Instinkt a i o tomto tématu padlo pár slov. Bavily jsme se o vstřícnosti a otevřenosti zpovídaných a o případných problémech s autorizací. Zaujaly nás dva případy - Viet food friends a Kitchenette. V případě prvního blogu to byla nezvyklá otevřenost a přátelskost obou slečen, u kterých Verča byla později i na kurzu vaření. V případě druhého blogu naopak tvorbu provázela mnohá úskalí při finálních úpravách, o kterých si můžete přečíst ve Verčině bakalářce. 

Co se našich posřehů týče - z blogu Markéty Pavleje Šimrové si i nezkušený, první návštěvník (tak jako tomu bylo v mém případu) může všimnout určité zapálenosti pro věc (přičemž pro nás byl asi největším šokem - jakkoliv otevřeně a přístupně se to snažím brát - recept na koktejl z vlastní placenty). Je také zapálenou propagátorkou bio potravin, což - opět - čtenář pozná, jakkoliv se to snaží ve svých článcích zjemňovat.  

Předchozí odstavec je také jeden z důvodů, proč jsme byly tak vděčné za přístup našeho prvního hosta. V současné době, kdy připravujeme scénář pro díl fashion blogů se stále nemůžeme dohodnout na tom, koho pozvat. A ano, kritériem pro výběr je právě Verčin přístup - přály bychom si někoho stejně otevřeného, ve své oborů znalého a přátelského, stejně tak, jako byla ona.

No. Když jsem se v pátek vrátila domů, jednou z prvních vět, které na mě máma ještě ve dveřích vyhrkla, bylo: Ukaž mi tu slečnu, co byla u vás ve vysílání! Chci si ji prohlédnout, zněla moc sympaticky! A - dovezeš mi příští týden kvásek?

 Takže tolik k našemu prvnímu hostu, dojmům a pocitům. Uvědomuji si, že v podstatě celou dobu pěju chválu. Ale...nešlo jinak. Věřte mi, že kdyby k nám přišla protivná nemluva, do článku by se to promítlo úplně stejně. Na závěr tedy malá prosba - pokud jste dočetli až sem, klikněte tady a dejte Verči hlas v soutěži Blogerka roku. Zaslouží si to.