pátek 25. prosince 2015

Statement_obdiv

Asi před dvěma  dny jsem v mírné noční přiopilosti začala kamaráda sedícího vedle mě zasvěcovat do sociologie blogů. Ptal se mě, kam se ztratilo Letem (ne že by nás poslouchal - jen to svého času bylo bohatý zdroj vtípků pro všechny kolem mě včetně mě - označení "blogerka" je totiž trochu debilní a já jsem proti němu celou tu dobu co jsme dělaly tuhle srandu dost zarputile bojovala). Začala jsem mu obšírně vysvětlovat co, jak a proč..o tom ale psát nechci. Dostali jsme se k tomu, o čemž jsem tady ublogovinkávala minule - módní vlny. A vlastně bylo docela vtipné slyšet od něj, že si všiml, že si holky teď prostříhávají kolínka a že to dělají všechny ty, co na začátku léta nosily ty indánské věci. (btw - než mi v mé opilosti došlo, že si neprostříhávají kůži na kolenou, ale kolena na kalhotech...zděšení level 223897 aspoň na 5 minut!:D). No a tak jsme přišli k otázce, proč vlastně lidi blogují a jak je možné, že u toho někteří vydrží tak dlouho s takovým množstvím čtenářů k tomu.

//musím se naučit dostávat se k jádru věci rychleji.a kratší cestou.nutně//

Vlastně jsme rozdělili blogosféru do dvou kategorií. Dost možná to není tak jednoduché, jak to předkládám (a třeba to můj manipulativní mozek vykonstruoval tak, aby to jen zapadalo do mých teorií), aaale...v tu chvíli (a mě i teď) to znělo jako geniální a logické rozzuzlení celé debaty.

jsou zkrátka dva druhy blogů - to, co se zasekly a ty, co se nezasekly

Blogy zaseklé poznáte snadno - mají širokou základnu fanoušků, jejich autoři/autorky se blogováním živí a hlavně - obsah je víceméně pořád konstantní, i přesto, že už fungují relativně dlouhou dobu. Trochu si rýpnu a označím to jako pure business (ale taky moc chytrý byznys). Úspěch tkví hlavně v tom, že ví, kdo jsou jejich fanoušci - což už dnes se všemi statistikami, které vám google i facebook strká až pod nos, není těžké. Víte kolik jim je, odkud přesně jsou, jaký používají operační systém, kolikrát denně k Vám chodí i v kterou hodinu je zajímáte nejvíc. Vaše bombardování můžete rozdělit na instagram, facebook, když máte čas tak do toho semtam naplácat i youtube a vždycky se pak hodí objevit se někde mezi lidma (dopředu to ohlásit, ofkors), podepsat pár kartiček a chvíli se mile usmívat - prostě se zhmotnit v celé své úžasnosti a třeba u toho jen tak mimochodem prodat pár  knížek nebo obnošených triček.
Tzn. - pokud se nejvíc vašich fanoušků nachází v rozmezí 14-17 a jsou to převážně dívky...tududumdumdum...proč byste měli začít psát jinak? Až překročí hranici 17 let, dost možná odejdou, protože je přestanete bavit, ale na dveře už vám taky klepou všechny ty dozrávající třináctky, které je nahradí. Pokud je člověk srovnaný s tím, že je mu 25 a živí se psaním blogu pro 15tileté holky (nebo si dosaďte jakkékoliv jiné číslo a kategorii), pak je to vlastně ok. Kolo se točí, peníze též, statistiky rostou a všichni jsou happy. A to, že vám někdo sem tam do komentářů napíše něco jako kdysi jsi mě bavila, dneska už ne, je to pořád to samé můžete brát za znak toho, že systém šlape dobře.

http://data.whicdn.com/images/21008500/large.jpg

Blogy nezaseklé nejsou úplně kontra, i když jakási základní charakteristika se dá popsat tak, že narozdíl od těch výše srostly s autorem (méně vychytralou cestou), což sebou nese rizika a občas i bolestivé ztráty. Ztráty zejména co se čísel týče. Tedy - píšete si blog tak nějak kontinuálně, pořád. Blog se mění spolu s vámi - s chutí jej psát, názory, postoji, lidma co vás obklopují, prostředí ve kterém žijete. Je blbost za takových podmínek čekat, že základna čtenářů zůstane stejná. Jasně, lidi co vás čtou se také mění - ale mění se jinak. Působí na ně jiné vlivy, jiní lidé, mají jiné názory a někde po cestě se prostě pohádáte a rozdělíte. Čtenáře tak vlastně nějak random nabíráte a zároveň nějak random ztrácíte. A to je svým způsobem také potvrzení toho, že systém šlape dobře.
Těžko říct jaká je tu motivace pro psaní - já myslím, že to je většinou typ špatně skryté touhy po obdivu - i když zrovna obdiv není úplně to slovo, které sedí na všechny. Někdy asi lidé potřebují utvrzení, že v tom co dělají a co si myslí nejsou sami a že to dělají dobře. A založit si pro hledání takové podpory blog je ta nejkratší cesta (snadnější už je to snad jen na facebooku - a je jedno, jestli hledáme podporu pro své filozofie, humor, hudbu, novou sukni/prsa/svaly/vztah nebo aktuální rozpoložení mysli). Trochu těžší a o něco více frustrující je, když pak nemáte čtenáře. A nebo je máte a mlčí. A nebo je máte a nemlčí a nesouhlasí s vámi. Mířím tam, že nikdo si nepíše blog jen pro sebe - a pokud jo, tak je zamknutý = soukromý = neví o něm nikdo jiný než ti, pro které je skutečně určen. Well, konstrukci motivace obdivu považuji za obhájenou.
(s "prostě mě to baví" to na mě nemá smysl zkoušet - baví vás, protože to někdo čte. Jinak byste  psali do zamknuté složky na ploše, nebo vedli monology se spolubydlící, která by váš blog nikdy dobrovolně neotevřela).

http://data.whicdn.com/images/174354228/large.jpg

A jasně. I za tímhle blogem bude dost možná nějaká taková motivace. Aaaaaaaaaaaaaaau, fakt mě to bolí a kdyby mělo moje ego koule tak jsem se do nich právě sama praštila kladivem. A přesně proto už tenhle odstavec nebudu dál rozepisovat, na tuhle bolest se totiž taky umírá. Nebo minimálně já jsem na ni vždycky nemocná hodně dlouho. (:D)

http://data.whicdn.com/images/209099070/large.jpg

A teď by měl přijít ten skvělý shinny inteligentní závěr - proč to sem vlastně píšu. No.
Za prvé je to pro mě způsob, jak si uvědomovat a třídit myšlenky. Za druhé - a to je důležitější - si myslím, že bychom se někdy měli na věci dívat i jinak. Je snadné brát to, co nám je předkládáno tak, jak je to předkládáno. Prostě sežrat to nazdobené cukroví z toho svátečního talíře jen tak bez rozmyslu, protože to láká, je to příjemné a snadné. Vím, že blogy nejsou třetí světová - vlastně je to pro mě aktuálně takové fancy téma, které mi občas blikne v hlavě když mám v sobě čtvrté (malé) pivo a někdo se mě zeptá na Letem. Každopádně, i ony mají svou darkside, kterou ale většina z nich kamufluje takřka nerozpoznatelně a kdybych měla být konkrétní, vsadím se, že ze 100 lidí by se jich za to do mě 99,5 pustilo a tak to ze strachu z blogovyhnanství (lol) neudělám. Jen mi zkrátka vánoční doba, do velké míry spojená s konzumem (=nepochopitené fronty v Pandoře a zoufalství některých lidí, z toho, že se od nich očekává, že radost nadělí materiálně), pro napsání tohohle všeho přišla příhodná. A abych nezapomněla - za třetí ten obdiv, samozřejmě!:)

MerryHappyZ.

ps: tenhle článek má tolik slabých míst, až se mi ho chce celý smazat. gozuzkago, čekám na další rány kladivem.

neděle 6. prosince 2015

Helou there!

Trochu mrtvo po pěšině, což? Nedivte se...stárnem, lenivíme, nečtem blogy a v neposlední řadě nemáme s Letem žádnou pracovní smlouvu, že jo.. A taky nás to trochu přestalo bavit, ehm. Asi jsme se - nebo teda - asi jsem se (Hanka food sféru sleduje pořád) ocitla v takovém to mrtvém prostoru, kdy mě už nezajímá fashion blogy a ještě nezajímají zběsilé-matky blogy. Jsem vlastně teď někde v místech, kdy mě nezajímají žádné blogy.:D

Právě jsem smazala větu, ve které jsem vypisovala, co mě teda aktuálně zajímá - jenomže - koho zajímá, co mě zajímá?! Směju se.

Navíc, i u lidí, které jsem sledovala se hodně změnilo. Myslím teď hlavně vegan-nature-friendly vlnu - holky už si nebarví vlasy a netetují obočí (bo ropa), nenakupují v kauflandu (bo lokálno), nejí snickersky (bo sugar free diet), neholí nohy (bo rovnost)... no offence, samozřejmě, spousta z těhle věcí je fajn a třeba mají i potenciál udělat jednou tenhle svět lepší, aaale... tak jako jsem před rokem uvažovala nad tím, jestli jde o módní vlnu, tak teď už jsem si tím stoprocentně jistá. Prostě to teď frčí. Zkuste dělat opak všech těhle vět a blogosvět vás za to sežere, bez ohledu na to, že to ještě před rokem a půl všichni dělali taky.  

http://data.whicdn.com/images/211288377/large.jpg

Tak asi proto mě už nebaví sledovat blogy. Prakticky v každém (yes, výjimka miláček Melisa, mám ji téměř v každém článku ale sorry, je to srdcovka) blogu to vidím. A ok, je to teda půl bídy když už propagují značky, které jsou jakýmkoliv způsobem ke světu-friendly, ale stejně.. Prostě mi to příjde jako hrozně rozporná záležitost. Navíc si nemůžu pomoct a za každou fotkou z toho na mě křičí narcis prvek. Když se ke mě občas dostane nějaký report z výletu - ehm, třeba sedmero reportů z jednoho výletu - tak mám potom pocit, že ti lidé jeli na výlet/šli na kafe/oběd/cokoliv vlastně jen proto, aby se u toho fotili a pak si mohli napsat článek na blog. Trochu žití nežití, ne?

Nechci psát hejtovací článek - jen se snažím vysvětlit ty rozporné pocity, kvůli kterým se to náhle všechno utlo. Neberu lidem jejich blogování a vlastně ani nechci aby blogovali jinak, je to každého věc, každej to svý životní sluníčko prostě hledáme jinde (ale fakt, jen to nedokážu napsat bez ironie.:D). Já jsem v tom přestala vidět smysl v momentě, kdy jsem si uvědomila, že blogy už dávno nejsou tou alternativní sférou, která měla poskytovat inspiraci jinak, než to dělá masa. Ty nejčtenější prostě fungují v přímém propojení s nějakou se značek - u nás nejčastěji HaM. A o čem to je, když pak příjdu na nějakou párty, co se tváří maximus alternativus a stejně tam mají všechny holky ty samé beannie, kalhoty do pasu, holé kotníky, na nohou niky (bacha, tady se to diverzifikuje - můžete mít air maxy a nebo new balance!), místo trička hadr z háemka, na hlavně drdůlek jako nosila babička Boženy Němcové a když odcházejí, tak na sebe hodí kabát ve stylu županu (teď nejnověji vlastně bílý kožich). A tak bych mohla pokračovat do nekonečna - hodinky DW, kabelky MK, ombré... Přes kopírák, jedna jako druhá. A všechny je znají a čtou, ty blogy, co se tváří děsně alternativně...

http://data.whicdn.com/images/92867393/large.png
vidíte ty paradoxy? i když máme na výběr, stejně se neumíme rozhodnout sami. Chceme být originální a jiní a pak stejně kupujeme to, co nosí/mají/chtějí všichni. Už jsem tuhle větu jednou použila ve výše odkazovaném článku, ale teď mám pocit, že platí stokrát víc - chceme se odlišit, nebo zapadnout? Vážně bychom bez blogů a reklam nevěděli, co chceme? A do jaké míry jsme ochotni si připustit, že to, že máme ve skříni nejnovější kolekci, neznamená, že jsme trendy, ale to, že reklama+prodejce=high five?
Pozn.: nejsem lesní žena co nosí kabát po babičce protože je pořád dobrej tak proč si kupovat jinej (doufám?:D). Jen se snažím nad utrácením svých peněz přemýšlet víc, než předtím. 
JeštějednaPozn.: skoro se teď cítím jako jedna z obětí těch módních vln co je jmenuju výše - nenakupuju bo indické továrny!:D
Well. Howgh.

Ještě chvíli k samotnému Letem. Pokud jste od tohoto článku čekali třeba i něco jako - a příští týden olalala vysíláme a bude to supr - tak ne. Já jsem od ledna ve Francii (dneska jsem se slzou v oku koupila letenky), Hance začíná něco jako co děláš zítra? mám statnice.a pozítří? taky. a popozítří? tež. Takže to vlastně ani není moc realizovatelné. Upřímně, nemyslím si, že se vůbec vysílání ještě někdy obnoví (jedině až bychom dospěly do té fáze zběsilých matek).
Ale blog, blog možná potenciál ještě má. Z pochopitelných důvodů už asi ne ve formě týdenního přehledu nového blogočtiva, aaale...věřím, že čas od času se najde téma, o kterém je chuť psát. A možná, možná se ta chuť ani nebude muset zase kulminovat půl roku.:)

Z.

sobota 20. června 2015

Co sleduju, když nesleduju blogy

Slíbila jsem, že Letem bude, ale bude jinak. Upřímně řečeno, mám trochu pocit, že jsem si na sebe tím jinak ušila tak trochu bič, protože sama nevím, jaké by to jinak vlastně mělo být (ale mám celkem přesnou představu o tom, jaké by být nemělo). A tak vám tedy alespoň ukážu, nad čím na internetch trávím svůj volný čas, když už to nejsou blogy.

Tak tedy...:

Ambiente zná asi velká většina z nás (pro ty co neznají, tak google říka, že Cílem Ambiente je nabízet v tematicky rozmanitých restauracích a podnicích gastronomické zážitky jednoho kvalitativního standardu takže asi tak). A-franšízu vlastní Tomáš Karpíšek (čtěte třeba tu). A Tomáš Karpíšek má za manželku Báru Karpíškovou. A Bára Karpíšková vede instagram jménem Bjukitchen. Zde je potřeba zmínit, že foodblogy ani foodgramy nečtu a nesleduju, jídlo mě zajímá jen na skutečném talíři. Tenhle instagram je ale jiný, i když je teda primárně - uznávám - o jídle. Největším tahákem tohodle I je pro mě vysmátý obličej Báry Karpíškové. Fotky, které přidává, jsou tak živé, jak jen to na instagramu jde. Probouzí ve mě to, na co velká část mé generace často zapomíná - chuť přestat žít internety, ale začít žít skutečně, protože přesně toho je tenhle instagram ztělesněním.


Zdroj: instagram Báry Karpíškové

Taju u Ema Mamisu

Když po večerech ležím v houpací síti, v klíně misku jahod a nohou čeřím vodu v bazénu schizuju u noťasu nad nedodělanou prací, sem tam si pro uklidnění otevřu Emu co Mamisu a áchám nad mističkama, talířkama a vázičkama Báry Diduchové a Petry Maškové. Připomínají mi nádobí, které měla moje prababička na naší prachalupě v prahorách. Prostě nádherňajz, čistá láska. 


Zdroj: fler Ema Mamisu

Myslím na blogosféru u Pražské Buzny

Tenhle blog mě fakt baví. A podle prokliků, které měl na našem fb jsem si jistá, že nejsem jediná. Rozesmívá mě ten propastný rozdíl mezi prokliky a lidmi, kteří se k tomu likem přihlásili nahlas. Jako kdyby číst PB bylo nějaké stigma... Největším plusem pro mě je, že se neopakuje - vždycky příjde s něčím novým a vždycky mě překvapí a pobaví. Navíc, popisované zážitky působí tak..reálně! A podle ohlasů z inside komunity očividně i reálné jsou. Ochboha, kéž by někdy vznikl takhle zábavný blog i pro heterogang.  

Krabatím čelo nad sexismy.cz
Stále zůstáváme ve sféře reálna, jen z trochu jiného pohledu. Proklikávala jsem mezi příběhy uvedenými na linku asi hodinu. Některé z nich mi byly až nepříjemně blízké. A asi nejhorší na tom bylo uvědomění, že i já jsem se už mockrát styděla-vyčítala si něco, co vlastně vůbec nebyl muj fail. A tak vlastně u čtení těhle příběhů sbírám sílu a odvahu na obranu pro každé takové příští setkání s tupotomezeností vybraných sfér reality (protože vyčítat si něco, co fakt není vaše chyba, je ta nejdebilnější věc se kterou se můj sluníčkový svět potkává).
  
Čerpám životní moudra u Wasted Rity
A když nemám náladu na dlouhé čtení, skočím k Wasted Ritě. Celkem snadno se ztotožníte s jejími příspěvky - minimálně já téměř za každým nacházím nějaký svou lifestory. Baví mě ten minimalismus a gigantický obsah zároveň, prakticky na jednom místě. Až budu zlá a bohatá, nakoupím si hromadu bílých triček a nechám si na ně tahle životní moudra natisknout.
Zdroj: Wasted Rita

Zírám na fotky Matuse Totha

Fotografických stránek jsem svého času odebírala móře. Když jsem pak zjistila, že často nedokážu rozlišit rukopis jednotlivých fotografů (v tom horším případě - že nedokážu rozlišit mezi příspěvky mých přátel a fotografů), provedla jsem výmaz. Nechala jsem si jich jen pár, mezi nimi právě Matuse Totha. Jeho fotky jsou uuu a patří mezi to málo, které bych si s chutí nechala dát do sdríčkového rámečku na pracovní stůl. Mým absolutním favoritem je tahle - to ale asi hlavně proto, že mým dalším absolutním favoritem je i Maxim Velčovský...ehm. Ta, kterou jsem zařadila pod článek je taky skvělá - připadá mi, že je v ní fakt úplně vše (na fotce je bazén na střeše Thermalu ve Varech, o kterém se teď píše v souvislosti s jeho diskutovaným prodejem).


Zdroj: Matus Toth photographer

A na co klikáte vy, děti?:)

neděle 31. května 2015

Tři slova a dvě tečky

Ahoj,

je to docela dlouhá doba, co jsem/jsme se ozvala naposledy. Blogy jsem poslední dobou pozorovala spíše z povzdálí - svůj účet na blogeru si otvírám akorát když..ehm, když chci napsat článek. Už nepročítám posty, nevím kdo se s kým sešel na blogerském bazárku, kdo s kým snídá a kdo se transformoval do výlohy H&M, či jiné značky. Nechci tím tvrdit, že by kvalita článků a obsah toho, co jsem sledovala, šla nějak radikálně dolů. Spíše se - a možná v tom je ten kámen úrazu - z 90 % prostě nemění, což není úplně v souladu s tím, že se měním já. Když se mě na to někdo ptá, směju se a odpovídám, že stárnu.

Malá vsuvka
Směju se vlastně jenom proto, aby zmírnila ty tragické a soucitné pohledy, co potom od většiny lidí přicházejí. Slovo stárnout je totiž očividně spojeno s dost negativními pocity. V 99 % případů zní reakce jako ale prosím tě nebo no ty zrovna nebo vždyť vypadáš pořád na 16. Jako kdyby to byla 1) děsuplná nemoc a za 2) se stárnutí týkalo jen čistě vizuální stránky. BOHA. 
Konec vsuvky

Tohle by samo o sobě asi nebyl žádný big deal, převratná novinka nebo snad objev. Trošku problematické to je, když si vzpomenu, že mám na facebooku takovou malou záložku, která mi připomíná, že jsem jedním ze dvou správců stránky jménem Letem blogosvětem. Ehm.

Poslední půl rok jsem trochu bojovala s pocitem, že nejsem zcela zcela 100 % v souladu s tím, jak náš pořad vypadá. Je to zhruba podobné tomu, co na svém blogu popsala Melissa (a nemá cenu zastírat, že jsem to dokázala identifikovat až potom, co jsem si přečetla její článek, který je jen tak btw jeden z 5 blogerských článků, které jsem za poslední 2 měsíce rozklikla). Zkrátka - začínám/e uvažovat o tom, že pokud chci dál dělat Letem (dál dělat = bavit se tím), už to není v podobě, v jaké pořad fungoval do teď. A že to, jak fungoval, jsme se do velké míry snažily přizpůsobit tomu, abychom co nejvíce vyšly vstříc posluchačům.


Tím se vlastně dostávám k jádru problému. Nevznikaly blogy původně jako alternativní prostor, ve kterém měl člověk svobodu vyjádřit svůj názor, postoj, vlastně cokoliv chtěl, aniž by se musel na někoho příliš ohlížet a nechával se svazovat svým okolím? Letem vzniklo ze dvou popudů - prvním bylo, že jsme měly pocit, že i přesto, že se to celkem nabízí, tak internetům chyběl prostor, který by dokázal nabídnout více blogů najednou, než sám sebe - kde by čtenáři zkrátka mohli najít to nejlepší z nejlepších koncentrovaně. Druhým bylo to, že nás blogy bavily, spoustu jsme jich četly a tak nám přišlo fajn to nějakou rozumnou cestou zprostředkovat dál.

Za dobu co Letem děláme se nicméně trochu pozměnily oba deklarované body. Cítím, že jsme si do velké míry samy vzaly naší svobodu, což se v důsledku projevuje tím, že na FB nepřibývají žádné příspěvky i o blog je v podstatě mrtvý. Víme, co bychom asi zhruba přidávat měly - co by mělo úspěch - ale přidávat to nechceme, a tak raději nepřidáváme nic, než abychom postovaly to, co baví nás samotné, ale asi by se to nesetkalo s odezvou našich fanoušků.

To souvisí s druhým bodem. Změnily se články (blogy? jsou to blogy? nejsou to blogy? já nevím. každopádně je "to" jiné), které čteme. A v propojení s prvním bodem - dost radikálně, takže máme v podstatě obavy - ano, obavy - o to, že to co chceme zveřejnit na námi spravované stránce, na ni zveřejnit vlastně nemůžeme, protože to nezapadá do konceptu Letem Blogosvětem, tak, jak jej pravděpodobně většina těch, co nás sledují, chápe.

Je to zkrátka tak trochu bludný kruh. Respektive byl.

Chceme se odstřihnout od konzumerismu, který Letem obklopil. Je blbost dál popírat názorovou změnu a držet se na pozicích, které nám nejsou moc komfortní. Začneme to zkrátka dělat jinak, i když nás to pravděpodobně bude trochu bolet (= likes jdou do kytek). I kdyby nás mělo číst, sledovat a poslouchat méně lidí, vidina toho, že budeme zase dělat to, co bude 100 % naše a o čem nebudeme muset pochybovat (ani netušíte, jak často mívám tendence půlku našeho mixcloudu promazat nebo alespoň sestříhat záznamy tak, aby bylo slyšet jen Hanku a hosta), za to stojí.

Souvisí s tím spousta dalších věcí, které už ale asi nemá cenu do tohodle článku psát, protože už je stejně natolik dlouhý, že bude vlastně zázrak, jestli někdo dojde až sem.

Takže to zestručním - na tři slova a dvě tečky.

Letem bude. Jinak.

Z.

neděle 29. března 2015

Klobásky už nebyly

Od malička mi doma říkají „Masařka“ – protože kdo šáhne dřív po bůčku, fuetu, uheráku, křemešníku a jiném masíčku než po babiččině koláčku s tvarohem a povidly – já!
Ale brněnský Cupcake Cup, jsem si nemohla nechat ujít. S tím jak poměrně málo jím sladké – po dnešku mám na půl roku sladkého odjezeno.
Jediným zklamáním bylo, že nikdo neupekl slaninovo-špenátový cupcake – ale to je takové bezvýznamné zklamání. Jinak to bylo všechno neskutečně dobré.
Ještě pro upřesnění – Verča Pořízková ze Z ghetta blogu pořádala v Brně již druhý Cupcake Cup. Po tom, co jsem viděla fotky z prvního CC, mi bylo jasné, že já péct nemůžu – takže letos ochutnávat.
Mám pocit, že to byla mnohem náročnější práce, než kdybych se naučila pořádně péct a zdobit cupcaky.
Za sebe chválím všechny pekaře i ochutnávače a Verču a spolupořadatele, všechno bylo připravené moc pěkně a precizně. Lžička po lžičce se ve mně ztratila jak nic. V půlce už jsem nemohla. Ve tři čtvrtě taky ne. Ale oči chtěly jíst – a zvládly všech 17 (nemýlím-li se) „jednohubek“.
Nebudu to prodlužovat...
Za mě vítěz vzhledu tu.
Který se u mě pral o první místo zase s tímto cupcakem, jako vítězem chuti.
Takže u mě na prvním místě vlastně cupcaky dva, fakt se můžu rozhodnout, který byl lepší.
(Ten na skleničkách nakonec vyhrál.)
Vítězem testu osvěžení se staly zase tyto famózní cupcaky – jejichž chuť i vzhled byl – vážně neodolatelný.
Mě si získaly i tyhle perníčkové cupcakes – protože ta chuť, to jsou prostě Vánoce!
A potkala jsem se také s výbornými cupcaky od Markét z Eat Run Love a Kristiny alias Děvče u plotny…obě i hostem našeho pořadu: Markét TU a TU a Kristina TU.
No a cupcaky, které mě nejvíc potěšily – jak na pohled, tak na neobvyklou chuť – tyhle mátové cupcakes s úchvatným zdobením!
Myslím, že včerejší Miss se může jít proti téhle soutěži zahrabat – a to jsem od těch cupcaků nevyžadovala ani disciplínu v plavkách.
Domů jsem se musela vrátit přes Špilas, abych trochu poléčila tuhle sugar overdose.
Běžte na příští cupcake cup! Péct, ochutnávat nebo se jen dívat. Co se týče takových dobrot, tak chybu nemůžete udělat.
Já mám jenom pocit, že budu brzo muset do Naše maso, abych si sama před sebou napravila reputaci!

PS1: Ještě že jsem už skončila s bezpšeničnou dietou.
PS2: Aspoň na týden ji zase zavedu.
PS3: Co budu dneska dělat s tím včera upečeným štrúdlem, nevím.
PS4: Snad se mi ty kalorie spálí i při učení!
PS5: Mrzí mě, že kvalita fotek ubírá na kráse těm cupcakům, ale předpokládám, že brzy na internetech najdete i kvalitnější reportáže.

Jídlu zdar!
H.

pátek 13. února 2015

Haters gonna hate

..aneb mé oblíbené téma - hejtři a jejich hejty.

Pokud se Vám někdy stalo, že diskuze pod článkem vašeho oblíbeného blogu vás upoutala víc než samotný článek..well, jste tu dnes správně. Aby nedošlo k omylu - slovo upoutala má negativní význam. Jednoduše řečeno - pod článkem se vytvoří něco podobného tomu, co vzniká pod politicky laděnými příspěvky na novinky.cz - žumpa.

Já jsem se prvně komentářům pod články vyhýbala - mylně jsem se domnívala, že do komentářů přispívají jenom chvalidupky. Haha, jak velký byl můj omyl! Anonymové jsou dnes, pokud nemáte moderované komentáře, nedílnou součástí tohoto malého-prosebe-světa. Mají své oblíbené blogerky, které chodí hatovat, ať už postují cokoliv. Rádi se vymezí proti naprosto všemu a to prakticky jakýmikoliv argumenty (seš tlustá, protože seš tlustá!).


Spousta blogů v poslední době zavedla moderované komentáře - upřímně, až mě to trochu zamrzelo. Přicházím tak o spoustu veselých kratochvílí, kdy jsem se v komentářích mohla pobavit nad malostí některých lidí, dost marně skrývanou závistí a nebo taky naprosto neskrývanou závistí, jejímž jediným účelem bylo prostě jenom kopnout (a o to se mi to zdálo vtipnější).

Ale aby to dnes nebylo jen o mém filozofování...prošla jsem pár blogů, o kterých vím, že byly (v případě - patrně už jen jednoho - ještě jsou) oblíbenými shromaždišti těchto podivných lidí a přináším vám pár názorných ukázek.

/
Začneme zvesela, anonymem se smyslem pro humor, který se ubohé blogerky zastal před otázkou, která jim přistává při zveřejnění každého outfitu s holými kotníky. Na druhou stranu je fajn, že taková spousta čtenářek má starost o zdraví svých oblíbených autorek. Možná se časem začnou ptát i na to, jestli si ráno vzaly tílko, aby jim nenachladly ledviny a mohly mít jednou děti (zdravím babičku!).

/
Pěkná ukázka dvou rozdílných přístupů. K prvnímu se mi nicméně moc vyjadřovat nechce, daleko více mě pobavil ten druhý. Napadlo mě hned několik frustrací, které stojí za tímhle nebohým příspěvkem, rozvádět je ale asi nebudu. Anonym se zkrátka Pavlíně Jágrové pokusil poodhalit kouzlo úspěšného blogování. Nebo vlastně pardon - blogování na úrovni..bych to asi neměla zaměňovat, tyhle termíny.:D Takže bacha na to - můžete být úspěšní a známí jak chcete, ale když nesypete články z rukávu minimálně stejným tempem jako český bulvár, blogerka na úrovni z vás nikdy nebude.

/
Další strike. A taky další hezká ukázka toho, jak zareagovali ostatní anonymové. Well, když už nevíte jak si kopnout, sáhněte do hlubokých temných hlubin, a vytáhněte věc, které byste do očí v životě nikomu neřekli (aspoň doufám!:D). Na mě z toho tryská čirá závist vyjádřena tou nejvíc primitivní formou (znáte z biologie prvoky? takové ty jednoduché organismy, co mají třeba jenom 5 orgánů z čehož 1 je buňka, která to všechno řídí a je tak jednoduchá, že říkat jí mozek, by byla urážka? Tak kdyby tahle věta mohla být ztělesněná - byl by to prvok!). 

/
Vzpomínáte si, jak byly holky z A cup of style pozvány na Ples v Opeře? Lucka tehdy zvolila docela odvážné, černé šaty, které byly z části průhledné. A právě tento kousek vylákal z temných diskuzních fór Módního pekla tamní ženy s jejich slovníkem ostravského horníka. Jakoby nestačilo to, co se pod fotkou objevilo na samotném MP - některé měly zkrátka potřebu své názory ventilovat i na blogu, o kterém očividně ani netušily, kdo jej píše.

 /
Pomalu se blížíme k hvězdnému konci.  Tenhle printscreen komentářů je z tohoto článku můj nejoblíbenější - přečtěte si Martininu reakci na komentář a pochopíte proč. Nicméně, napsat větu, ve které někomu nejdřív vpálíte, že podle vás dost přibral, načež za to alibisticky dodáte bez urážky (jakože teď jsem ti sice řekla, že oproti minule si dost ztloustla, ale furt můžem být kámošky, ne?), je dost, opravdu dost, vtipné.


/
..a jak jsem slíbila, hvězdný závěr. Nechci se v tom raději moc pitvat, takže to vezmu..co nejvíc zkrátka to půjde. Poté, co u nás byly holky z A cup of style jsem se začala více dívat na ask.fm blogerů - čtenáři jsou schopni zeptat se na věci, o kterých se vám ani nesnilo (a blogeři jim na to - světe div se - občas fakt odpovídají). A tak jsem narazila na otázky čtenářů na spor mezi Bárou z Vogue Haus a Pavlínou Jágrovou. Well, netrvalo dlouho a objevila jsem - tehdy čerstvě publikované - tohle.
Víc dohledáte na asku Pavlíny (které se všechny komentáře posílají na email, takže i přesto, že jej Bára odstranila, jeho původní forma je stále zdokumentována a myslím že na P. asku i někde dohledatelná), ostatně i Báry. Mě to zarazilo i pobavilo zároveň. Zarazilo, protože mě vlastně asi ani nikdy nenapadlo, že by mohla v blogosvěte existovat taková forma..rivality? A pobavilo, protože tomu, jak se z toho Bára snažila vybruslit, se nedalo nic jiného než zasmát. Občas je možná lepší pokorně mlčet, než kolem sebe kopat a dělat to ještě horší, než to je.

Mhm, máme to za sebou. Prohlídka hradu Žumpablog právě dospěla ke svému konci. Asi je nutno konstatovat, že opravdu není anonym, jako anonym. A jak už jsem ostatně někde psala - hýčkejte si své anonymy, mějte je rádi. Občas s nimi, jak je vidno, může být docela zábava..

Peace and love,

Z.

pátek 6. února 2015

Konzumní vlny

Formulka blog znovu ožívá už je skorotrapná, tak ji asi přestanu používat. Budu (budete, pokud tady ještě někdo chodí) si asi muset zvyknout na to, že hold nedokážem chrlit články tak intenzivně, jak se nám o tom ze začátku snilo. Chmpf.

Ale! Během dvouměsíční dovolené, které jsem si od internetů vzala, abych se v klidu a s láskou mohla věnovat státnicovému a přijímačkovému zlu, mě bohužel ani tak blogerský stihoman neopustil a přece jsem..semtam..do blogosvěta zavítala.

No a když sedíte 2 měsíce zavření mezi papíry, v teplákách a teple svého pokoje a domu, který je celkem dost vzdálený veškerému světu, začnete na všechny ty články, fotoreporty a posty najednou koukat jinak. Začala jsem tak nějak intenzivněji vnímat trendovost, konzum a reklamní vlny, ve kterých se na mě svět valí. Začala jsem vnímat svou ovlivnitelnost, marnotranost některých tužeb, musthave pocitů a nákupních mánií. Což je vlastně docela dost paradoxní, vzhledem k tomu, co s Hankou vytváříme a na co se zejména já v Letem zaměřuju (ano, téměř všechny fashion blogy, které se k Vám přes Letem dostanou jsou mé příspěvky).

Dalším paradoxem je, že k tomuhle zamyšlení přispěla dost možná také jen módní vlna (i když si vážně přeju, aby 1) to módní vlna nebyla 2) a pokud ano, aby vážně nebyla tou motivací!:D), která propaguje šetrnější a celkově ohleduplnější životní styl (nejvíc v tomhle ohledu v česko-slovenském blogosvětě najdete podle mě u Kaa, přes komentáře se pak dostanete i na další blogery). Při formulování svých slov se tak trochu obávám toho, aby z toho vlastně nevyplynulo, že i já jsem vlastně jen podlehla další vlně a trendu.

Nějak nedokáži ani odlišit mezi tím, jestli je to přirozený vývoj, někým tlačený posun, nebo..nebo co to vlastně je. Co to je, že frčí Skandinávie, bílé interiéry, baťohy na zádech úplně všech, zdravotní sandály co jsem je ještě v 2. třídě odmítala nosit, protože se mi děti smály, odmítání mouky a mlíka v jídle (v další fázi už i i vzduchu)..

Upřímně, pokaždé když vidím na instagramu hodiny Daniel Wellington a u toho popisek nemohla jsem si pomoct, ptám se sama sebe - nemohla jsem si pomoct nebýt součástí trendu? nebo... od čeho jsem si nemohla pomoct? Konkrétně u módy - chceme se odlišit, nebo zapadnout? Chceme mít to, co mají všichni, protože to pak dostává nálepku krásného? Přiznáváme tak otevřeně, že sami neumíme rozlišit mezi tím co se nám líbí a co chceme? A - chceme ještě vůbec, nebo je to jen důkladná masáž reklam, která způsobuje to, že určitý produkt koupíte?


hatovací okénko
hodinky daniel wellington doporučuji doplnit profilem na instagramu, který budete plnit co nejstupidnějšími a nejjednoduššími fotkami (ano, i hliníková lžička položená na bílém stole může být předmětem obdivu), dále diářem (nejlépe Moleskine) a ideálně i nějakým zařízením od Applu. Pokud jste žena, na fotkách se neusmívejte ale nasaďte neutrální, až zamračený výraz. Nutností je držení nějaké z diet (nabízí se vám dost široký výběr) a pití a focení kávy v co nejvyšší frekvenci. Jo a sem tam je dobré přidat na svůj profil fotku nějaké chytré knížky, i když ji moc nebudete rozumět a nikdy jste ji nečetli. 
konec mamalergiinahipstry výblitku



U mě se tohleto odmítání trendů projevilo ještě v jedné rovině (a jsme u toho, že jsem tak dost možná vlastně jen přijala jiný trend..:D) - přestala jsem používat tuny vlasové kosmetiky, celkem radikálně jsem omezila i běžně používané léky (paralen, ibalgin, blablabla..). Znovu se dostávám k tomu, co je už napsáno výše - zeptala jsem se sama sebe - vážně potřebuju všechny tyhle věci? Není to jen tak, že si myslím, že je potřebuju a jsem příliš líná/vystrašená/odkládám to/dosaď si co chceš je přestat používat?
Konkrétně třeba u vlasové kosmetiky to bylo celkem vtipné - opravdu jsem cítila něco jako hrůzu z toho, s čímž se vzbudím ráno na hlavě, když použiju pouze a jen šampón. K tomu, abych něco takového vůbec vyzkoušela, ve velké míře přispělo i to, že jsem věděla, že nikam nepůjdu, protože se musím učit, tudíž mě s tím na hlavě nikdo neuvidí. Well, po týdnu jsem zjistila, že kondicionér (a asi 4 další výrobky, které jsem běžně každý den na vlasy používala), vlastně vůbec nepotřebuju. Ostatně, tohle moje prozření by vydalo na samostatný článek, stejně jako zmínka o lécích (ehm, znovu opakuji - myslím běžné léky - což se nevztahuje třeba na taková antibiotika nebo očkování, lesní žena ze mě ještě není). 

A tak se ptám sama sebe, snad i vás - co trendem není a co už je? Mám tady zařadit i podporu lokálních výrobků, nebo návrhářů, ke které se v poslední době spousta lidí hlásí? Sama nevím... je to trend (a tedy snaha dělat to, co dělají ostatní, protože když to dělá hodně lidí, asi to bude správné...), nebo jak to nazvat?
Upřímně se přiznám, že co se lokální módy týče, neoslovil mě snad ještě nikdo. I přesto, že možná není příliš moudré říkat v současnosti něco takového nahlas, prostě se většinou jen divím. Nemám pochopení pro ultra jednoduché věci za ultra vysoké ceny. Nedokážu nalézt krásu v tom, pro co mají někteří lidé tolik nadšení. Tenhle pocit a názor u mě není samozřejmě všeobecně platný, najdou se vyjímky, zejména v oblastech, které se netýkají přímo oděvního průmyslu.

Zajímá mě Váš názor, i proto že sama cítím, jak těžké je vyváznout z téhle reklamní masáže. Jak těžké je uvědomit si a přiznat, že mě něco tak moc ovlivňuje, ať už se to tváří sebevíc nezávisle. Že dost možná i blogy, které vznikají jako nezávislé platformy, časem sklouzávají k tomu, že se sváží s nějakou ze značek i přesto, že ne zcela souhlasí s jejich názory a postoji. A tak vás žádám - vyveďte mě z mého konzumního pesimismu a podělte se o svůj názor na věc.:)

Z.