pátek 25. prosince 2015

Statement_obdiv

Asi před dvěma  dny jsem v mírné noční přiopilosti začala kamaráda sedícího vedle mě zasvěcovat do sociologie blogů. Ptal se mě, kam se ztratilo Letem (ne že by nás poslouchal - jen to svého času bylo bohatý zdroj vtípků pro všechny kolem mě včetně mě - označení "blogerka" je totiž trochu debilní a já jsem proti němu celou tu dobu co jsme dělaly tuhle srandu dost zarputile bojovala). Začala jsem mu obšírně vysvětlovat co, jak a proč..o tom ale psát nechci. Dostali jsme se k tomu, o čemž jsem tady ublogovinkávala minule - módní vlny. A vlastně bylo docela vtipné slyšet od něj, že si všiml, že si holky teď prostříhávají kolínka a že to dělají všechny ty, co na začátku léta nosily ty indánské věci. (btw - než mi v mé opilosti došlo, že si neprostříhávají kůži na kolenou, ale kolena na kalhotech...zděšení level 223897 aspoň na 5 minut!:D). No a tak jsme přišli k otázce, proč vlastně lidi blogují a jak je možné, že u toho někteří vydrží tak dlouho s takovým množstvím čtenářů k tomu.

//musím se naučit dostávat se k jádru věci rychleji.a kratší cestou.nutně//

Vlastně jsme rozdělili blogosféru do dvou kategorií. Dost možná to není tak jednoduché, jak to předkládám (a třeba to můj manipulativní mozek vykonstruoval tak, aby to jen zapadalo do mých teorií), aaale...v tu chvíli (a mě i teď) to znělo jako geniální a logické rozzuzlení celé debaty.

jsou zkrátka dva druhy blogů - to, co se zasekly a ty, co se nezasekly

Blogy zaseklé poznáte snadno - mají širokou základnu fanoušků, jejich autoři/autorky se blogováním živí a hlavně - obsah je víceméně pořád konstantní, i přesto, že už fungují relativně dlouhou dobu. Trochu si rýpnu a označím to jako pure business (ale taky moc chytrý byznys). Úspěch tkví hlavně v tom, že ví, kdo jsou jejich fanoušci - což už dnes se všemi statistikami, které vám google i facebook strká až pod nos, není těžké. Víte kolik jim je, odkud přesně jsou, jaký používají operační systém, kolikrát denně k Vám chodí i v kterou hodinu je zajímáte nejvíc. Vaše bombardování můžete rozdělit na instagram, facebook, když máte čas tak do toho semtam naplácat i youtube a vždycky se pak hodí objevit se někde mezi lidma (dopředu to ohlásit, ofkors), podepsat pár kartiček a chvíli se mile usmívat - prostě se zhmotnit v celé své úžasnosti a třeba u toho jen tak mimochodem prodat pár  knížek nebo obnošených triček.
Tzn. - pokud se nejvíc vašich fanoušků nachází v rozmezí 14-17 a jsou to převážně dívky...tududumdumdum...proč byste měli začít psát jinak? Až překročí hranici 17 let, dost možná odejdou, protože je přestanete bavit, ale na dveře už vám taky klepou všechny ty dozrávající třináctky, které je nahradí. Pokud je člověk srovnaný s tím, že je mu 25 a živí se psaním blogu pro 15tileté holky (nebo si dosaďte jakkékoliv jiné číslo a kategorii), pak je to vlastně ok. Kolo se točí, peníze též, statistiky rostou a všichni jsou happy. A to, že vám někdo sem tam do komentářů napíše něco jako kdysi jsi mě bavila, dneska už ne, je to pořád to samé můžete brát za znak toho, že systém šlape dobře.

http://data.whicdn.com/images/21008500/large.jpg

Blogy nezaseklé nejsou úplně kontra, i když jakási základní charakteristika se dá popsat tak, že narozdíl od těch výše srostly s autorem (méně vychytralou cestou), což sebou nese rizika a občas i bolestivé ztráty. Ztráty zejména co se čísel týče. Tedy - píšete si blog tak nějak kontinuálně, pořád. Blog se mění spolu s vámi - s chutí jej psát, názory, postoji, lidma co vás obklopují, prostředí ve kterém žijete. Je blbost za takových podmínek čekat, že základna čtenářů zůstane stejná. Jasně, lidi co vás čtou se také mění - ale mění se jinak. Působí na ně jiné vlivy, jiní lidé, mají jiné názory a někde po cestě se prostě pohádáte a rozdělíte. Čtenáře tak vlastně nějak random nabíráte a zároveň nějak random ztrácíte. A to je svým způsobem také potvrzení toho, že systém šlape dobře.
Těžko říct jaká je tu motivace pro psaní - já myslím, že to je většinou typ špatně skryté touhy po obdivu - i když zrovna obdiv není úplně to slovo, které sedí na všechny. Někdy asi lidé potřebují utvrzení, že v tom co dělají a co si myslí nejsou sami a že to dělají dobře. A založit si pro hledání takové podpory blog je ta nejkratší cesta (snadnější už je to snad jen na facebooku - a je jedno, jestli hledáme podporu pro své filozofie, humor, hudbu, novou sukni/prsa/svaly/vztah nebo aktuální rozpoložení mysli). Trochu těžší a o něco více frustrující je, když pak nemáte čtenáře. A nebo je máte a mlčí. A nebo je máte a nemlčí a nesouhlasí s vámi. Mířím tam, že nikdo si nepíše blog jen pro sebe - a pokud jo, tak je zamknutý = soukromý = neví o něm nikdo jiný než ti, pro které je skutečně určen. Well, konstrukci motivace obdivu považuji za obhájenou.
(s "prostě mě to baví" to na mě nemá smysl zkoušet - baví vás, protože to někdo čte. Jinak byste  psali do zamknuté složky na ploše, nebo vedli monology se spolubydlící, která by váš blog nikdy dobrovolně neotevřela).

http://data.whicdn.com/images/174354228/large.jpg

A jasně. I za tímhle blogem bude dost možná nějaká taková motivace. Aaaaaaaaaaaaaaau, fakt mě to bolí a kdyby mělo moje ego koule tak jsem se do nich právě sama praštila kladivem. A přesně proto už tenhle odstavec nebudu dál rozepisovat, na tuhle bolest se totiž taky umírá. Nebo minimálně já jsem na ni vždycky nemocná hodně dlouho. (:D)

http://data.whicdn.com/images/209099070/large.jpg

A teď by měl přijít ten skvělý shinny inteligentní závěr - proč to sem vlastně píšu. No.
Za prvé je to pro mě způsob, jak si uvědomovat a třídit myšlenky. Za druhé - a to je důležitější - si myslím, že bychom se někdy měli na věci dívat i jinak. Je snadné brát to, co nám je předkládáno tak, jak je to předkládáno. Prostě sežrat to nazdobené cukroví z toho svátečního talíře jen tak bez rozmyslu, protože to láká, je to příjemné a snadné. Vím, že blogy nejsou třetí světová - vlastně je to pro mě aktuálně takové fancy téma, které mi občas blikne v hlavě když mám v sobě čtvrté (malé) pivo a někdo se mě zeptá na Letem. Každopádně, i ony mají svou darkside, kterou ale většina z nich kamufluje takřka nerozpoznatelně a kdybych měla být konkrétní, vsadím se, že ze 100 lidí by se jich za to do mě 99,5 pustilo a tak to ze strachu z blogovyhnanství (lol) neudělám. Jen mi zkrátka vánoční doba, do velké míry spojená s konzumem (=nepochopitené fronty v Pandoře a zoufalství některých lidí, z toho, že se od nich očekává, že radost nadělí materiálně), pro napsání tohohle všeho přišla příhodná. A abych nezapomněla - za třetí ten obdiv, samozřejmě!:)

MerryHappyZ.

ps: tenhle článek má tolik slabých míst, až se mi ho chce celý smazat. gozuzkago, čekám na další rány kladivem.

1 komentář:

  1. - zadny rany kladivem. naopak ! podobny trideni myslenek si necham libit. a idealne servirovat casteji, prosim

    a prirozene - kazdej (vcetne mne), kdo fusuje do blogovani, pekelne prahne po hvezdne draze a uznani. a ano, klesajici pocet ctenarstva mi samozrejme krapet drasa srdecko, na druhou stranu se snazim byt soudna a jsem smirena s tim, ze holt nejsem populista

    OdpovědětSmazat